banner3.jpg
 

Prof. Pavel Exner obdržel Cenu Neuron

Náš kolega Pavel Exner dostal Cenu Neuron za přínos světové vědě za rok 2016. Ve zdůvodnění ocenění se píše, že Pavel Exner mezinárodní věhlas získal v oboru matematické fyziky. Jako jeden z nejuznávanějších českých badatelů se podílel na založení Evropské výzkumné rady (ERC), která uděluje těm nejlepším vědcům velkorysé granty. Teprve nedávno skončilo jeho funkční období v pozici viceprezidenta. Nyní tak obdržel Cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru matematika. Podrobnější informace lze nalézt v informacích právě o kolegovi Exnerovi na stránkách Nadace Ceny Neuron.

 

Kolega Pavel Exner patří mezi klíčové osobnosti skupiny zabývající se matematickou fyzikou v našem ústavu. V oblasti matematických problémů kvantové fyziky velice úzce spolupracuje s kolegy na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Společný Dopplerův institut, který matematické fyziky z ÚJF a FJFI sdružuje, patří k těm nejaktivnějším při společné výchově studentů. V souvislosti s oceněním jsme ho tak požádali o odpověď na otázku: „Proč by se měl mladý člověk dát na matematickou fyziku a co má udělat pro to, aby ho bavila a byl v ní úspěšný?“ Poskytl nám následující odpověď:

„Začnu s odpovědí z konce. Edisonovi se připisuje výrok, že úspěch je jedno procento inspirace a devadesát devět procent perspirace, a to zřejmě platí v každém oboru; úspěch bez vynaloženého úsilí neexistuje, tedy pokud za úspěch nepovažujete něco sdostatek hloupého, aby si toho všimla i televize. Když se ale rozhodnete jít tvrdě za nějakým cílem, zpravidla vás to také baví; máte pocit cestovatele, na nějž číhá divá zvěř a otrávené šípy, ale má naději objevit nepoznané kraje.

A teď k matematické fyzice. Uvedu tři příklady, čím může být obor přitažlivý. Máte šanci najít jevy, které jsou v rozporu s vaší všednodenní skutečností. Vezměte si kupříkladu kvantovou částici uzavřenou v trubici s pevnými stěnami, jíž může být třeba elektron v polovodičovém „drátku“ nebo atom v dutém vlákně. Když tento „vlnovod“ ohnete, vzniknou vázané stavy lokalizované v oblasti ohybu.  Navíc se tento jev projevuje i v makroskopické oblasti, např. v plochých elektromagnetických vlnovodech, kde ji jej můžete ověřit – stačí mít pár kusů mosazi a vysokofrekvenční generátor.

Příklad druhý. Můžete si klást otázku, zda náš model světa je nerozporný, i když pro matematiky jde o problém příliš speciální a pro fyziky je odpověď „tak nějak“ samozřejmá. Mám na mysli problém, zda hmota jako soubor nabitých částic řídící se zákony kvantové mechaniky je stabilní, tj. že pro ni není energetický výhodné přidávat další částice. Kladnou odpověď našli Lenart a Dyson kolem roku 1970, a později Lieb, Thirring a další, kteří vyjasnili, že zásadní je fermionový charakter zúčastněných částic. Ostatně, dnes již víme i z experimentu, že bosonová hmota se může zhroutit do sebe.

Možná nejlepší je ale výsledek, u nějž lidé zapomenou, že je to matematická fyzika. V roce 1971 si Aguilar a Combes vymysleli trik, jak odkrývat rezonance tím, že „otočíme“ souřadnice částic do komplexní roviny. Tato metoda zaznamenala v molekulární fyzice takový úspěch, že jsou lidé v oboru přesvědčeni, že si ji vymysleli sami a s překvapením reagují na informaci, že jim ji před delší dobou věnovala dvojice matematických fyziků.“

  • Aktualizace
    : 05 Prosinec 2016
  • Vytvořeno
    Pondělí, 05 Prosinec 2016
  • Autor
    Martin Čarek